v myší díře

    Zvířata se od lidí liší, ostatně jak jsme se o tom už mnohokráte přesvědčili, v mnoha drobných detailech. Jedním z nich je i přístup k pohlavnímu životu. Lidé z různých pohnutek kupříkladu tak nějak neholdují incestu. Je to pro ně nemorální, mimo jiné. Nějak tomu moc nerozumím, incest je kolikrát jediný koníček, který mohou mít všichni členové rodiny společný, ne? Tak či onak se tahle věc u zvířat neřeší. Tam je touha po zachování rodu bez pseudomorálních bloků takříkajíc na denním pořádku. A dospěli jsme k ní i my dva.
    Jednou, bylo to tuším v pátek, si páníček vzal dovolenou na zotavenou, aby se…zotavil. A zrovna tak nějak tou dobou jsme se my, myšouni, pohlavně uvědomili. Krom pohlavní dospělosti jsme narazili na schematické nákresy vzniku nového života (ptáčci, motýlci a včeličky included), čímž bylo zaděláno na jednoznačnou destrukci pánovy dovolené na zotavenou. Celou dobu nás museli s paničkou hlídat, aby nedošlo k (podle jejich názoru) nějakým nepředloženostem a aby se nestalo, že za pár týdnů bude po bytě běhat víc myší, než jen dvě. Tehdy padlo zásadní rozhodnutí: brácha půjde pod nůž. Tím nemyslím, že by si z něj chtěli na oběd udělat šalvějovou nádivku do kuřete, prostě se rozhodli, že na něm nechají provést zákrok, který jej jednou pro vždy zbaví byť jen nepatrné šance, že by musel někdy platit alimentační poplatky.
    Ještě ten den ho odvezli k panu doktorovi. Nebyla jsem tam, takže tohle znám jen z vyprávění. Byla to malá, temná místnost, v jejímž středu se nacházel kovový stůl. Na první pohled by necvičené oko mohlo tvrdit, že v příštích několika málo desetiminutách dojde k satanskému rituálu. Pan doktor v šedém tričku (které mělo na sobě několik děr, asi jako když pánovi hryžu jeho oblečení) a bílém plášti popadl svou lopata-like prackou bráchu, do druhé ruky vzal něco, čemu lidé říkají injekční stříkačka a napumpoval do něj dávku něčeho, co ho totálně oblblo tak, že usnul. Brácha mi to pak popisoval, prý se mu po tom motala hlava podobně jako tehdy, kdy jsme vypili zkvašenou mrkvovou šťávu, kterou nám pán zapomněl vylít z napáječky. Po injekci bráchovi oholil veškeré pubické ochlupení a pak začal máchat kudlou. V zásadě to připomíná poklidné vysokoškolské čajové dýchánky. Chlast, experimentování s ochlupením pohlavních orgánů, ohánění se nožem a tak podobně.
    Myš, když se probouzí z narkózy, je vystavena nebezpečí podchlazení, rychle totiž ztrácí tělesnou teplotu. Proto páníček a panička pustili v koupelně podlahové topení a pak tam seděli jak trubky a bráchu zahřívali a starali se o něj jako o oko v hlavě (my myši říkáme jako o ocas v zadku), což je nespravedlnost, protože mě odbyli jenom půlkou nějakého ořechu. Aspoň byla sranda sledovat bráchu, jak se motá po podlaze koupelny a následně po posteli. Vypadal, jako kdyby fakt vyzunkl odvar z makovic nebo něco takového.
    Sečteno a potrženo, z bráchy se během několika málo šikovných tahů stala neplodná myš, já jsem dostala ořech, páníček se nezotavil a navíc ho celá anabáze s vyjmutím kulí stála pětikilo, za které by si beztak koupil něco nepochopitelně nepotřebného, jako třeba maso nebo aviváž. Myslím, že to byl stoprocentně úspěšný den.

    Co nevidět se přiblíží den, kdy jsme se poprvé vyvalili na světlo světa. Na začátku jako zvláštní chlupaté cosi, co by klidně mohlo být v rozkroku postaršího námořníka, dnes již solidní, slušně vychované myši, které jsou si vědomy svých povinností a práv. Když se blíží narozeniny, většina živých tvorů, kteří jsou ochotni je aktivně slavit (jepice na to moc neslyší) pravidelně napíná slechy a kukadla a snaží se vyzjistit něco málo z toho, čím je jejich okolí obdaruje. Je to celkem hezký zvyk, dostávat dárky za něco, co jste neudělali. Nepředpokládám totiž, že by naše narození bylo jakkoliv ovlivněno vesmírnou energií, kterou jsme byli před svým fyzickým zhmotněním tady na zemi, prostě si naši rodiče chtěli jednou ověřit, zda to s těma motýlkama a kytičkami opravdu funguje. A táta si asi nedal pozor a tak jsme se narodili. Ale o tom všem vám jistě vyprávěly vaše maminky či babičky, takže to tu nemá smysl řešit. Smysl má řešit dárky, které jsme s bráchou předčasně dostali.
    Během krátké dotazníkové ankety s nulovým počtem respondentů (páneček mi zakázal jít za jinýma myšma, dostala jsem zaracha, protože jsem mu omylem rozkousala polštář) jsem zjistila, že drtivá většina v domácnostech běžně chovaných hlodavců má příbytky menší, než jaký máme my. Jenže to tatínkovi a mamince nestačilo a obdařili nás něčím větším. Krutě větším. Po zhruba čtrnácti dnech příprav, 247 úderech kladiva, 666 cvaknutích štípacích kleští a 2 sprostých slovech nám byl představen hotel Myšhilton. Skromná rezidence o osmi nadzemních podlažích, jednom kokosu a jedné komínové rouře nás totálně uchvátila. Jako dárek jsme nový domov přijali s lehce přátelským zavrtěním ocásku. Mimo záznam však musím říci, že je to kotel. Kdybych to měla přirovnat k něčemu snadno pochopitelnému, pak bych asi řekla, že je to dárek zhruba stejného rozsahu jako pravda a láska pro Václava Havla. Snad jen s tím rozdílem, že on se jí pravděpodobně nikdy nedočká, protože lidi jsou lidi a lidi nejsou myši a kdyby lidi byli myšmi, bylo by pravdy, lásky a rozhryzaného dřeva všude kolem tolik, že by nebylo potřeba zakládat Občanské fórum. To byla ale trapná poznámka, viďte? Však již také končím!

    Tak nás tatíček náš milovaný vzal ven. Nejprve si vyžádal od mamky písemné svolení (potřikrát formulář B16 s úředně ověřeným razítkem, podpisem a dvanáctikorunovým kolkem) a pak bafnul celou klec, notebook, foťák, telefon, telefon a flašku s pitím a šli jsme před barák. Už jsme sice jednou venku byli, ale to bylo loni, byli jsme malí, nezkušení a vykulení jak pupky kombajnistů po splnění plánu sklizně řepky olejky.
    Venku je to krásné. Tolik barev doma nemáme, u nás totiž dominují především dřeva v různých odstínech, až mám někdy pocit, že deštné pralesy rostou a jsou sklízeny za účelem výroby lahodného nábytku jen pro nás. Samá zelená. Občas něco podivně bílého, žlutého nebo růžového. Bylo nám vysvětleno, že to jsou kytičky, které nám prý neublíží. Ještě že tak, už jsem si chystala pár obranných chvatů, kterými bych nám proklestila cestu domů. Mezi vší tou zelení, bělobou a žlutí však dominovaly takové zvláštní zelené stonky se třemi elipsoidy (údajně označovanými jako listy). Jetel. Pár jsme jich dostali na žrádlo a musím uznat, že to bylo žrádlo, což myslím upřímněji, nežli Stanislav Gross (nevím sice, kdo to je, ale pán chce, abych to sem napsala, prý je to žertovné). Navíc byly posypány pylem z okolních dřevin a řeknu Vám, přátelé, stálo to za to! Pyl znám sice pouze ze seriálu Včelka Mája, který jsem bohužel nikdy neviděla, ale pylové knedlíčky, kterými se neustále cpal Vilík jsou legendární. Pár těchhle nešťastných trojlistých věcí jsme si natlačili do krku a sledovali, co se děje kolem.
    Někomu přijde myš jako běžné stvoření, které potkáte cestou k popelnicím nebo v Hypernově u rohlíků. Co je však běžného na pohledném, třicetiletém muži, který s notebookem, fotoaparátem, dvěma telefony, lahví šťávy a klecí se dvěma myšmi sedí před barákem a programuje? Upřímně? Je to takzvaně „na-čelo-ťukézní” a tak si kolemjdoucí lidé chodili prohlížet naše posezení a pár z nich utrousilo dokonce i nějaké to slovo. První paní evidentně ocenila naši ladnost. Zeptala se, co jsme zač a pak se připojila k nevrle se dívajícímu manželovi. Druhý pozorovatel šel napřímo k nám a jsa cítit pivem šel evidentně pobaven k nám, pro kterýžto účel si připravil slova „Ty vole, co to tam máš? Krysy! Ty vole!”. Těchto pět vteřin slávy mu však stačilo a pak šel zase pryč. No a tak jsme viděli už jenom další zvířátka. Poslední ze zvířátek byl pejsek rottweiler. Ten je prý o fous nebezpečnější než pampeliška a tak jsem se pro jistotu ukryla do strategického úkrytu v domečku a čerstvě vyhlodanou dírou ho pozorovala. Stejně mi nepřišel nebezpečný, nevím, co ten tatík mlel. Určitě bychom si dobře pokecali o životě.
    Nepobyli jsme venku dlouho, začalo se ochlazovat a na to je páníček háklivý (kvůli nám), tak jsme se sebrali a šli domů. Přesněji řečeno, on nás sebral a šli jsme. Snad jste si nemysleli, že bych s bráchou vláčela tu ultratěžkou klec sama po schodech do bytu? Copak jsem otrok v Egyptě, abych se tak mordovala?
 

    Proč se vlastně jmenujeme tak, jak se jmenujeme? Pravdou je, že mnoho z Vás vlastně vůbec neví, jak se ty dvě chlupaté koule jmenují. Chlupatými koulemi myslím sebe a bráchu, takže všichni ti, kteří si představili COKOLIV jiného, si okamžitě dají facku. Dovolte mi tedy, abych sebe a svého bratříčka představila.
    Mé jméno je Čuminka. Nebo také Čumajda či každý sudý čtvrtek Čumačka. Na bráchu pokřikují pro změnu Haďourku a Hadičáku (to když něco provede, jako zrovna včera, když hryzal matraci na křesle…vlastně…ne, to jsem byla já). Neobvyklá jména, viďte? Je to prosté až primitivní, základem našich jmen jsou v podstatě jména Hadička a Čumáček. Prvních několik měsíců našeho života nám tak mamka s taťkou říkali a teprve pak jim došlo, že by se mohli pořádně mrknout na naše pohlavní orgány. Víte, když žijete s chlapeckým jménem a najednou se o Vás vaši rodiče dozví, že jste dívka, pořádně to zacloumá s celým Vaším universem. Jak z toho ven? Jednoduše! Ne, žádné změny pohlaví, tolik peněz by do nás neinvestovali a navíc si tak nějak ve skrytu duše myslím, že by mě ani neustálé žraní pilulí s hormonama nebavilo. Prostě nám změnili jména. A aby nepřehazovali moc, prostě je pochlapili, resp. pobabili (to je zase slovo, na to v důchodu pyšná nebudu). A tak ze jednoho večera z holčičky Hadičky stal kluk Haďourek (Microsoft Word tohle jméno automaticky nahrazuje slovem Paďourek, nevím, co tím chce naznačit) a z chlapáka Čumáčka se stala elegantní Čuminka.
    Smutný příběh, viďte? A to ani nevíte, že je brácha kastrát! Fakt že jo! Dnešní článek je krátký, musím ještě sesmolit dopis Džamile Stehlíkové, hodlám se u ní dovolat svých myších práv. Má myš práva? Co myslíte?

    Každý živý tvor by měl dodržovat zásady zdravé výživy. Asi jen stěží uvidíme krávu, jak se cpe dietním ovarem. To, že je kráva býložravec, s tím nemá co dělat. Je to prostě uvědomělé stvoření a krom pohybu na čerstvém vzduchu přijímá vyváženě složenou potravu. Proto i my, osmáci degu, se hlásíme ke kultu zdravé výživy. Společně s hojností pohybu po kluzkých podlahách bytu, v němž se nacházíme, jsme příkladem, vlajkovou lodí moderních, uvědomělých myší. Pojďme se tedy podívat na náš každodenní, pečlivě navržený jídelníček.
    Seno. Seno je základem naší stravy. Nulanulanic kalorií, dá se žrát i ve tři hodiny ráno a nepřiberete ani deko. Nechápu, proč se anorektické příslušnice lidské rasy necpou taky senem, nemusely by zvracet a přitom by si mohly dosytnosti nacpat břuchy. Jedinou nevýhodou sena je malý počet možností jeho tepelného zpracování (tuším, že žádná), ale to nevadí. Stejně máme zákaz lozit na sporák.
    Vojtěškový granulát. Vojtěška je tráva s tak makabrózním jménem, že člověk, který ji pojmenoval, by měl dostat nějakou cenu. Jinak nemá smysl o tomto přívalu lisovaných travních válců o průměru 1,98 mm (pán to právě přeměřil šuplerou) mluvit, prostě je žereme a basta. Bůhvíjaká lahoda to není, je to pro nás ekvivalent takového toho lidského polystyrénového chleba. S tím rozdílem, že my toho musíme mít v potravě baj vočko dvě třetiny. Zkuste žrát potravu složenou ze dvou třetin z polystyrénového chleba a bude Vám jasné, o čem mluvím.
    Směs obilovin, luštěnin a čert ví čeho ještě. Konečně něco, k čemu mají naše duše skutečně pozitivní vztah. Sice bychom toho neměli do sebe dostávat moc, ale naštěstí máme hodnou paničku. Kdykoliv se pán nedívá, cpe to do nás horem dolem. Opatrně, i ona ví, že některé věci nesmíme, ale i tak máme zrní a ořechů požehnaně. Výhodou většiny našeho jídla je fakt, že si ho můžeme natahat kamkoliv po bytě, udělat si různé schovky, bungry a podobně a tam ho mít uložené na horší časy (třetí světová, povodně, nebo když panička odjede a my tu zůstáváme sami s tím lakotou pánem). To lidé nemohou. Proč? No, dejme tomu, že si schováte pod předložku u vany chlebíček se šunkovým kolenem. Jednak ho okamžitě rozšlápnete a jednak to tam bude do dvou dnů smrdět jako kyselina máselná (smrad, že padají zuby) a chlebíček bude slušně řečeno nepoživatelný. To se s našima ořechama nestane. Opět vedeme.
    Dveře. Vhodný doplněk potravy. Lidé šediví, když vidí, že okusujeme dveře vyrobené ze smrkového masivu a tak je začasto oblepují směsicí izolepy, papírové pásky a lisovaného papírového rohu. Nám ale zkrátka chutnají. Jestli pro myši existuje obdoba žranice plné kaviáru a chřestu pečeného v parmské šunce, budou to dveře. Když nejsou k dispozici dveře, nepohrdneme ani naším vlastním dřevěným domečkem. Je vyrobený z balsy (nebo z čeho to v tom Obi stloukají) a tudíž je šetrný k našim zubům. A je bez cukru, to je pozitivum. Ostatně domečky z cukru jsou jenom v lidských pohádkách, děsná blbina.
    Tkaniny. Nestává se to často, ale při některých zdravotních potížích, k nimž patří cukání pravého oka nebo nestandardní bušení ocáskem o zem, je občas potřeba doplnit náš jídelníček o cokoliv vyrobeného z tkanin. Kapesníky, oblečení, utěrky, cokoliv. Pánova trička a kalhoty již mají na sobě několik slušivých dírek. On se na nás za to zlobí, ale přitom nevidí hrubý přínos pozitiv. Nám to šmakuje a on si na ty dirky může dát třeba nažehlovačku motýlka nebo Iron Maiden. Minulý týden jsem festovně rozhryzala prostěradlo, tak jsem zvědavá, co to pro mě bude znamenat. Tipovala bych, že  dostanu za odměnu ořech.
    Jak vidno, máme věru pestrý jídelníček. Čas od času ho ještě zpestříme o nahryznutou botu, ale to jsou už jen takové ty drobné radosti. Ortodoxní chovatelé by se asi teď chytli za hlavu a s nesmyslným blábolením o nepřípustném složení potravy by skončili v psychiatrické poradně, ale to je nám veskrze jedno. My jim taky necpeme, že nemají žrát krkovičku.

    K prvnímu jarnímu dni jsme si rozbalili svůj dárek. V případě, že jste masochisti a líbí se Vám pobyt v zamřížované cele bez možnosti útěku a bojíte se upustit na zem mýdlo, aby Vás zezadu někdo neobtáhl (a teď nemyslím křídou), byste byli nadšeni stejně jako my. Pán nás nacpal do staré přepravky od kočky a bez dalších průtahů nás posadil do vlaku. Bane, kecám, cestování je ve skutečnosti zábava. Ta přepravka je z béčkového plastu a tak se dá festovně rozhryzat, což jsme samozřejmě okamžitě udělali. Možná Vám to nepřijde jako bůhvíjaká prča, ale myslete v souvislostech. Rozhryzaná přepravka má za následek pánovu zvýšenou obavu o náš útěk z vězení (takový myší Prison break by nemusel být špatný seriál, ale nevím, jak bych vydlabávala tu díru za umyvadlem), což nakonec znamená, že si nedojde ani na záchod a bachor má nafouklý jak hydrometeorologický balon. To už za těch šest a půl hodin nepohodlí stojí.
    Z bláta do louže. Na Vsetíně jsme přepravku vyměnili za o něco větší ubikaci, novou klec, původně určenou pro králíky. No, nevím, přepravka pro kočky, klec pro králíky…někdo by jim měl vysvětlit, že jsme myši. Včerty, není to taková lahoda jako doma, ale pořád lepší než rezavým drátem do oka. Celá situace ovšem nabývá více než sympatického rozměru v okamžiku, kdy brácha zjišťuje, že mříže jsou od sebe poměrně dost daleko a že se díky svému atleticky vypracovanému a především totálně gumovému tělu dokáže provléct skrz. Scofield by čuměl.
    Pán se v pondělí vrací z…teda já tomu moc nerozumím, ale je to nějaký pohanský zvyk, při němž se vzývá plodnost žen nebo něco na ten způsob. Pán tento zvyk každoročně dodržuje, čímž se rozumí projevy drobného fyzického násilí pomocí vrbového proutí na končetinách ženského osazenstva jeho rodiny. V okamžiku, kdy si uvědomíte, že za to, že někoho seřeže, je ještě coby geroj odměněn, musíte si začít ťukat na hlavu. Kdybych bráchovi kousla do nohy, myslím, že by mi nepřinesl ořech, ale že by mi dal takovou deku, že bych to rozdýchávala hodně dlouho. Ti lidi jsou prostě divní. Tak či onak, po návratu z této pochůzky pán zjistil, že v králičí kleci jsem jenom já. Měla jsem co dělat, abych nezačala cukat koutky úst, když jsem viděla tu paniku v jeho očích. Jedna myš mu chybí, co včil?
    Víte jak se říká „šedý jako myš“? Správně. Šedá barva (teda my jsme něco mezi černošedou, hnědou a #B18A81) z nás dělá téměř neviditelné tvory, pokud se pohybujeme po zemi, v šeru a bůhví kde ještě. Ve srovnání s námi je Wally (Waldo) guma, toho najde každý. Tato kombinace způsobila, že pán lozil po zemi po čtyřech, s lovecraftovským děsem v očích zvedal každý předmět a kdybych byla drzá, řekla bych, že vypadal jako komický pes. Bráchu sice nakonec našel a vystrnadil ho zpod skříně za pomoci olbřímí růžové obouvací lžíce na boty (já to říkala, že jsou lidé divní), ale to vlastně vůbec nevadí. Důležité je nezapadnout do šedi každodenního života. Příště si střihneme Lost.